Klobouk dolů

Klobouk dolů, plzeňská kapela, jejíž jméno už každý z vás několikrát v životě vyslovil (jeden čas taky kapela, kde pořád někdo rodí...) hrála písničky sice odjinud, ale způsobem, který si troufal oslovit české publikum. Pecky z irských (ale taky skotských i anglických) luhů, hájů, přístavů a hospod byly hrány především s mými texty, které vycházely většinou z originálu přebásněného pro české vnímání. Něco bylo v angličtině a jednou jsme zkusili i irštinu.

Stručná historie

Klobouk se začal formovat někdy v roce 1998 jako recesní seskupení Red Heads (pro zrzavé paruky) tří přátel Toma Lachmana, Pavla Linky a Míry Svobody. V roce 1999 jsme přišli za účelem vystoupení na salesiánském plese já jako kytarista, zpěvačka Zuzana Trampotová, dále jednorázově vypomohli Láďa Pohořelý (akordeon) a Míša Nováčková (flétny). Od roku 2000 se ustálilo složení Tom (housle, mandolína), Pavel (bodhran, kytara), Míra (banjo), Zuzka (zpěv), já (kapelník, kytara, občas zpěv) a Lucka Tuháčková (flétny, whistly). Tom vymyslel název Klobouk dolů, začalo se pravidelně pracovat a vystupovat. Vedle úspěšného "hospodského" hraní (plzeňská Stará Sladovna, Zach´s Pub) se dělaly i literárněhudební pořady s keltskou tematikou.

K největší personální proměně došlo v letech 2005-2006, kdy se postupně stabilizovalo složení: já (kytary, zpěv), Lucie Fiona Šternerová (zpěv, bodhran, spoons), Irena Kutnarová (akordeon), Lucie Tuháčková (všechno to potrubí, do něhož se fouká, a taky nezaměnitelný vokál ve vícehlasech) a s přestávkami houslista a mandolinista Tom Lachman, "otec zakladatel". Od počátku s námi vystupovala i moje žena jako vynikající recitátorka a v posledních letech i náš dorůstající syn jako můj partner v dialozích, které prokládal hrou na příčnou flétnu. Činnost jsme ukončili v létě 2018.

První vystoupení v novém složení (Nepomuk 2006) opravdu stálo za to. Počtěte si.

Kloboukem prošli kromě mne

Tom Lachman (housle, mandolína, autor názvu): 1998 - 2004, 2005 - 2006, jako zvukař a stálý host stále a od 2012 (nebo tak nějak) do 2017,
Pavel Linka (bodhran, kytara, spoons): 1998 - 2002,
Míra (Jaromír) Svoboda (tenorové banjo, první kapelní web): 1998 - 2005,
Zuzka Trampotová (zpěv): 1999 - 2005,
Lucka Tuháčková (flétny, whistle, zpěv): 2000 - 2018,
Pavel Sláma (bodhran): 2003 - 2005,
Jana Studená (tin whistle): 2000 - 2000,
Lucie Fiona Šternerová (zpěv, bodhran, spoons, postupně i scénáře): 2005 - 2018,
Irča Kutnarová (akordeon): 2006 - 2018.

V historii zmínění Láďa Pohořelý a Míša Nováčková vypomohli sice jednorázově, zato však neobyčejně významně! Láďa se na čas stal i jakýmsi poradcem, který nám pomohl s aranžemi na několika zkouškách.

Jak jsem tlačil tu káru jinou cestou

Velmi brzy jsem zjistil, že hraní pojímám jinak než většina českých "irských" kapel. Místo přehršlí instrumentálek (které mě, přiznávám, po hodině trochu nudily) jsem měl představu, že irská hudební kultura je především o vyprávění příběhů. Měl jsem zkušenosti se spoluprací s divadlem. Tady se můžete zasmát - zkouška v roce 1995:

Proto jsem šel cestou komponovaného pořadu. Bylo to nakonec jediné východisko v situaci, kdy jsme měli 8 písniček a hrát jsme tuhle muziku moc neuměli. Tak vznikl pořad Když Bůh tvořil čas, udělal ho dost (podle knihy H. Bölla). Členové kapely, zvyklí na tradiční produkce, nevěřili, že můžeme někoho zaujmout, ale když jsme narazili na úspěch, nechali se přesvědčit. Brzy se ukázalo, že pro tyto pořady je ideální prostředí v Knihovně města Plzně (Polanova síň), kde bylo celá léta až do posledního koncertu plno a těšilo se na nás specifické publikum. Podobně tomu bylo v Galerii Masné krámy v Plzni, kterou jsme naplnili i v neděli dopoledne. Jenže tohle šlo jednou, dvakrát do roka. Klasického hospodského hraní jsme si užili na počátku milénia ve Staré sladovně, stylové plzeňské restauraci, kam za námi každý měsíc přišla spousta lidí (kteří ovšem seděli a poslouchali, což nebylo pro podnik moc výhodné). Časem vyšlo ale najevo, že to byla spíš výjimka (další jsme zažili v báječné hudební hospodě v Bělé nad Radbuzou). Beru to na sebe. Nejsem spontánní bavič, juchat neumím a s hraním pro publikum otočené k půllitrům si nedokážu poradit, nedokážu v tom najít smysl. Potřebuju scénář, soustředěnou pozornost a spíš menší prostor. V podstatě se totiž nepokládám za muzikanta, kytara pro mě byla jen jedním z prostředků, jimiž jsem chtěl cosi sdělit. Mám dojem, že lidé chtějí čím dál víc jenom nářez, show, permanentní euforii, skoro je lepší, když jsou písničky jedna jak druhá - nám šlo vždycky o rozmanitost. Hraní jsem ukončil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že už nemám co přinést. I tak to vydrželo překvapivě dlouho.

Podobný poměr jsem měl i k nahrávání ("a máte CD?" a "budete točit CD"?...). Mně přijde směšné, když amatérská kapela z Hornídolní natáčí své čtvrté CD. Je v tom strašně práce a hrůza peněz, není to úměrné výsledku. Zvukař pan Josef Schinabek nám udělal ve svém malém studiu velmi kulantní cenu, takže jedno CD přece jen vzniklo. Byla to dobrá zkušenost a výborná spolupráce. Podobně milé bylo natáčení dvou písniček ve studiu AVIK, kde se o nás postaral skvělý zvukař Pavel Brom. Ten kromě profesionální práce uměl navodit velmi příjemnou atmosféru, což je nesmírně důležité. Rozloučil se se mnou nezapomenutelnou větou, kterou mi poslal do sluchátek: "Pepo, mám tě rád, ale s tímhle jdi do prdele." (To když jsem si prosadil, že zkusím dotočit do písničky druhou kytaru, fakt to nebyl dobrý nápad).

Za spolupráci děkuji všem, s nimiž jsem hrál, a rád se s nimi kdykoli uvidím.