Skotské pohádky

Dvě ukázky z představení, v němž se čtené a částečně dramatizované skotské pohádky střídaly s písničkami Klobouku dolů.

Nebojácný krejčík

Našeho nebojácného krejčíka pověřil zeman MacDonald, který sídlil na hradě Saddell v Kintyre, zhotovením pravých skotských kostkovaných kalhot, jaké byly v módě v těch dávných časech, pokud se nenosily suknice. Takové kalhoty byly velmi elegantní, byly spojené s vestou, zdobené a hodily se na vycházku i k tanci. A MacDonald pojal tuto zakázku jako výzvu. Navrhl krejčíkovi, že když ušije kalhoty v noci v kostele, dá mu královskou odměnu. Kostel měl totiž pověst strašidelného místa a v noci prý tam byly k vidění hrůzostrašné věci!

Krejčík o tom dobře věděl; ale byl to chlapík odvážný a když jej zeman vyzval, nedal se zastrašit a popadl příležitost za pačesy. Když přišla noc, vyrazil ke starému kostelu vzdálenému asi půl míle od hradu. Tam si vyhlédl pořádný náhrobek, na ten se posadil a zapálil svíčku. Nasadil si náprstek a pustil se do šití kalhot; čile se oháněl jehlou a myslil na odměnu, kterou mu zeman slíbil.

Nějakou dobu pracoval v klidu, ale pak se mu začala otřásat podlaha pod nohama; pokradmu se rozhlédl, ale stále přitom šil. Najednou viděl, jak se skrze kamennou podlahu kostela zvedá obrovská lidská hlava! Když se hlava objevila celá, vyšel z ní burácivý hlas:

"Vidíš mou obrovskou hlavu?"
"Podívám se, podívám, až svou práci dodělám!" odpověděl nebojácný krejčík a sázel do látky jeden steh za druhým. Když se hlava zvedla výše, prodral se skrze podlahu obrovský krk. A když se krk ukázal v celé své velikosti, zaburácel hlas znovu:
"Vidíš můj obrovský krk?"
"Podívám se, podívám - až svou práci dodělám!" řekl znovu krejčík a pilně šil a šil. Jakmile se obří hlava na obřím krku zvedla výš, ukázala se velikánská ramena a hruď. A mocný hlas bouřil dál:
"Vidíš mou obrovskou hruď?"
A znovu odvětil statečný krejčík: "Podívám se, podívám - až svou práci dodělám!" a stehy přibývaly rychleji a rychleji.
A dál se obr zvedal nad podlahu kostela, dokud se neobjevil pár obrovských rukou. Obr je napřáhl proti krejčíkovi a zařval:
"Vidíš moje obrovské ruce?"
"Podívám se, podívám - až svou práci dodělám!" odvětil krejčík a rychle píchal jehlou do látky, protože věděl, že už nemá mnoho času. Náš statečný krejčík musel dělat dlouhé stehy, neboť viděl, že se obr rychle zvedá nad podlahu kostela. Už se objevila obrovská noha, dupla na podlahu a ozvalo se:
"Vidíš mou obrovskou nohu?"
"Ajajaj, podívám se, podívám, až svou práci dodělám!" zaúpěl krejčík; jehla mu v prstech jen létala a stehy byly delší a delší.

Jen co celé kalhoty došil, obr vyprostil z podlahy i druhou velikánskou nohu! Ale dříve než došlápl, krejčík byl s prací hotov. Sfoukl svíčku, popadl svůj kabát a vystřelil z kostela s kalhotami pod paží. Příšerný obr se vyprostil z podlahy, zařval a vyrazil za naším hrdinou. Přes údolí, rychleji než velká voda, běžel krejčík a v patách mu byl hrozný obr. Krejčík měl hbité nohy, navíc jej poháněla vidina bohaté odměny. Obr řval, aby zůstal stát, ale krejčík rozhodně nehodlal příšeru poslechnout. Ušité kalhoty držel pevně a pelášil k hradu Saddell. Vlétl do brány a zavřel ji v okamžiku, kdy jej obr dostihl. Ten se rozzuřil, že prohrál a obrovskou rukou udeřil do zdi nad bránou. Zůstal po něm otisk pěti velikánských prstů. Dodnes byste jej mohli vidět, kdybyste se dostali dostatečně vysoko... Ale nebojácný krejčík svou odměnu získal. Na zemana MacDonalda jeho odvaha udělala velký dojem a skvostně mu zaplatil za své kalhoty. Nosil je ve zdraví a nikdy si nevšiml, že některé stehy jsou příliš dlouhé.....

Tomáš Rymer

Dávno tomu, kdy bylo město Earlston v Lauerdale na skotské hranici jen malou vesničkou, zvanou Ercildoune. Tomáš Rymer byl v tom kraji dobře znám, neboť byl šlechticem, zemanem z Ercildounu. Byl to nadaný harfeník a uměl skládat hudbu i verše. Lidé jej často vídali sedět venku a hrát na malou harfu novou píseň. Jindy jej zahlédli, jak žene na trh dobytek a má harfu zavěšenu na rameni.

Jako mladý muž byl Tomáš tím nejpřitažlivějším mladíkem pro všechny dívky z Lauerdale. Škádlil je, žertoval s nimi, flirtoval a zpíval o nich písničky při harfě. Často nechával svůj dobytek volně se potulovat ve chvíli, kdy se zapovídal s některou místní kráskou. Jednoho májového rána seděl nad řekou a hrál na harfu. Seděl u hlohu zvaného Eildon a vybrnkával oblíbenou melodii, když tu najednou spatřil urozenou dámu jedoucí na koni podél řeky. Byla celá oděna v zářivě zelený oděv - barvu obyvatel zásvětí - a nesl ji bílý kůň. Zvonky na uzdě vesele při jízdě cinkaly.

Tomáš si říkal, že nikdy neviděl tak nádherný obraz a nemohl z překrásné ženy spustit oči. Jeho píseň klopýtla, vytratila se a Tomáš se váhavě postavil. Pozdravil jezdkyni s hlubokou úklonou a zašeptal: "Buďte pozdravena, paní. Vy musíte být sama královna nebes." "Ale ne, Tomáši," odpověděla. "Tak mi neříkej. Jsem královna Elflandu, země elfů, a přišla jsem tě navštívit. Slyšela jsem tvou píseň - hraj dál, prosím. Ráda bych tě poslouchala celý den. Až skončí tvá píseň, můžeš mě políbit na rty. Ale pak se mnou musíš odejít do Elflandu."

"Takové nabídky se nebojím," řekl Tomáš rychle. "Nespěchej," řekla královna, "jediný polibek na mé růžové rty zpečetí tvůj příští osud: v Elflandu mi budeš muset sloužit po sedm let - v dobrém i ve zlém, v časech dobrých i špatných.

Královnin něžný půvab Tomáše zcela okouzlil a když dohrál svou píseň, políbil ji dlouze a pevně. Královna pak nasedla na svého bělouše a Tomáš se vyhoupl za ni. A s veselým cinkotem zvonků uháněli rychleji než vítr přes pole, močály a hory. Nakonec dojeli na místo, kde se potkávaly tři cesty. Královna ukázala Tomášovi první z nich. Byla úzká, mířila do hor a lemovaly ji trnité hlohy a šípky: byla to cesta poctivosti, kterou si vyvolilo několik poutníků jako cestu svého života. Druhá cesta byla široká, rovná a travnatá: vedla přes krásnou louku a byla cestou bezbožníků. Tomáš slyšel o těchto cestách od duchovních v ercildounském kostelíku. Ale královna a Tomáš se dali třetí cestou, která se vinula kapradím do bájného Elflandu. Cíle v hlubokém lese dosáhli, když už se dloužily stíny a padala noc.

"Ještě něco ti musím říci, Tomáši," řekla královna, když přijeli do její země. "Musíš se mnou být po sedm let. Během celé této doby musíš držet jazyk za zuby a nepromluvit. Ani slovo! Jestli řekneš jediné slovo, budeš mi sloužit na věky a nikdy už neuvidíš Ercildoune." Když Tomáš přijel do Zásvětí, obdržel hedvábné zelené oblečení, stejně jako zásvětní lid, a sloužil královně oddaně a šťastně po sedm let. Pro její potěšení musel často hrát na svou harfu a celý královský dvůr tančil při té sladké hudbě. A po celou dobu té služby na královnině dvoře v Elflandu nepronesl ani jediné slovo.
A než sedm dlouhých uplynulo let,
Opravdu Tomáše nespatřil pozemský svět.

Pak jednoho dne pravila královna Tomášovi: "Našich sedm let uplynulo, Tomáši, a ty se musíš vrátit domů. Sloužil jsi mi dobře a dodržel jsi svou povinnost mlčet. Bude se mi po tobě stýskat."

Tak byl Tomáš zase volný a chystal se zpátky do Ercildounu. Když se loučili, dala mu královna veliké jablko ze svého sadu. "Sněz ho," řekla. Dá ti dvě cenné schopnosti - dar pravdy a dar proroctví. Učiní tě bohatým a slavným. Sbohem, Tomáši." Tomáš si nebyl úplně jist, zda chce tyhle pohádkové dary. "Měl jsem vždycky správný skotský jazyk v ústech," říkal si pro sebe. "Ale taky jsem věděl, kdy mám mlčet! Pravda je dvojsečná zbraň, zdá se mi. Ale uvidíme..." Nebyl jist ani co se týče daru proroctví: chce mít opravdu schopnost vidět budoucnost?

Tak se Tomáš bezpečně dostal do Ercildounu ke své ženě a dětem. Jeho černovlasá žena zatím prošedivěla, z jeho dětí byli mladí muži a ženy. Tomáš byl také docela někdo jiný - starší a klidnější, už více neflirtující. Snědl jablko a najednou viděl všechny vady na dívkách z Lauerdale. A protože teď vždycky říkal pravdu, dívkám se brzy velmi znelíbil. Dívce, o které říkávali, že má zlaté vlasy, řekl, že vypadají jako sláma!

Ale Tomáš dosud hrál na harfu a skládal písně, i když měl často nepřítomný pohled. Každý chtěl vědět, kde byl, nu ovšem. Ale nikdo se ho neodvážil zeptat na jeho nepřítomnost, nikdy se o tom nemluvilo.

Tomáš Rymer začal být znám jako mudrc z Ercildounu - osoba, která vždy řekne pravdu a která opravdu vidí do budoucnosti. Byl známý jako Pravdomluvný Tomáš a jeho sláva věštce se rychle rozšířila Skotskem po předpovědi smrti krále Alexandra III. jedné bouřlivé březnové noci roku 1286. Když Alexandr opravdu zemřel po pádu s koně na útesech blízko Kinghornu ve Fife přesně jak Tomáš popsal, lidé zblízka i zdaleka začali chodit pro radu. Farmáři chtěli znát jeho předpověď počasí, poutníci často chtěli vědět, jestli nemají odložit svoji pouť do St. Andrews, opravdu to byl stálý proud návštěvníků mířící do Tomášových dveří a všichni dobře platili za proroctví. A tak Tomáš bohatl a stával se slavným, právě jak předpověděla královna elfů. Ale někdy jej jeho návštěvníci velmi obtěžovali - protože jeho mysl zalétala zpátky do bájného Elflandu a ke královně.

Jednou večer, když Tomáš seděl v nečinném zamyšlení v měsíčním světle, jeden z jeho synů k němu přišel a zašeptal mu do ucha: "Říkají, že prý se v parku pase bílá laň." Teď Tomáš téměř jistě věděl, že bílá laň je návštěvou ze Zásvětí. Beze slova sundal harfu ze zdi a zavěsil ji na rameno. Vykradl se za stříbrného měsíčního svitu do zámeckého parku, kde brzy spatřil bílou laň. Společně zmizeli do noci. Tomáše Rymera už nikdo z lidí nikdy nespatřil. Ale jeho proroctví jsou dosud v dobré paměti.

(Přel. a upravil J. Gruber)