Tři básně irských autorů
OTEC (Athair)
Nuala Ní Dhomhnaill (z anglické verze přel. J. Gruber)
Dnes už nevím,
jestli bylo ráno,
či odpoledne,
kdy stál v brance
s hlavou pokrytou
černým kloboukem.
Nevím, zda zima přicházela,
nebo se chystala k odchodu,
ani je-li má vzpomínka
skutečností,
nebo snovou vidinou,
co mi utkvěla v hlavě,
ať je to cokoli, kolem byl
chlad, chlad, chlad, chlad.
Stíny byly temné, dlouhé,
slunce bílé
a on nás opustil,
protože potom už tam nebyl.
Mně byly dva,
když se to stalo,
nebo tři nanejvýš
a vím jenom,
že si pamatuji,
jak otec opustil domov
v jednom únorovém ránu
nebo v podzimním odpoledni...
Dopisy
Eileen Carney Hulme
Žasnu,
žes uchoval ty dopisy,
tence pavoučí a rozmazané
už, jako dávné dny
jen scvrkle mizící
Pamatuji exploze slunečního svitu,
které inspirovaly
křídla tvých slov,
ducha vesmírů
Vidím nás jako tehdy -
- nádherná letní noc,
kaligrafie hvězd,
planoucí indiánský oheň
a žasnu,
žes uchoval ty dopisy
Já
Spike Milligan
Zrozen jako řvoucí ubožáček do tohoto světa
žiju.
Pracovní terapií mezi zrozením a smrtí.
Čím jsem byl předtím?
Čím budu pak?
Čím jsem teď?
Drsná odpověď v žertující mysli
nezodpovědného Boha.
Nehodlám se ohnout a plazit
až zemřu. Pokud řekne, že mých hříchů jsou myriády,
zeptám se ho, proč mě stvořil tak nedokonalého.
On řekne: Má dláta byla tupá
a já na to: Tak proč jsi nás dělal tolik?